Viktorka si focení v nadýchané sukénce užívala a se závojem v kudrnatých vláskách byla chvíli princeznou a chvíli nevěstou a za další chvilku to byla již paní kloboučnice, která nám nabízela jedny z nejlepších slamáčků v okolí. Ten s růžemi byl pro maminku… puntíky pro tetu a pro tátu a strejdu zas kovbojský stetson.
A ani bouřka, která se během focení strhla nám nepřekazila atmosféru… sotva přestalo pršet, už si to maličká Viky ťapkala v mokré trávě a aniž by mi věnovala jakoukoli pozornost, hrála si před zrcadlem a vytvářela si své sny o princezně, o obrazu za zrcadlem. Prstíkem si do zaprášeného zrcadla malovala kytičky a jen občas po mě hodila šibalské očko, abych si byla jistá, že o mně ví…

Bylo to neplánované odpoledne… nepřipravené a naaranžované jen na rychlo. A asi právě proto to bylo o to víc zajímavé a o to víc jsme si to užili… vsadím se, že pokud bychom plánovali tak by nám do toho „něco“ přišlo… „něco by nebylo tak jak má“ anebo „něco“ by … Nic z toho „něco“ se nestalo a já prožila nádherné odpoledne s kouzelnou Vikčou, vrátila jsem se do vzpomínek svého dětství, do čarovného světa princezen, pohádkových příběhů kde dobro zvítězí nad zlem. V duchu jsem zas měla možnost prožívat tu nádhernou bezstarostnost, rozhrnout závoje vzpomínek a prohánět se po loukách s motýly, mezi vůní lučního kvítí, teplého letního dne a vůní dětství.