Když si píšu » Jarmarečné opojení
Josefína E

Dlouhou dobu jsem říkala, že už tady nechci být… že už nechci žít.

Snad zbabělost, snad zodpovědnost, anebo zvláštní výchova mé matky, mohly za to, že jsem to nikdy nedokázala. Odejít z tohoto světa. Den po dni jsem přežívala a pokoušela se zvednout odkudsi. Odněkud z bolestné tmy, osamění a strachu. Den po dni jsem se pokoušela vydrápat po kluzké ploše nahoru zpátky na tento svět. Snad ale pro tu nechuť v sobě, snad proto, že nebylo nic, co by mi dávalo sílu, to byly jen marné pokusy.  Snad to byla únava, která mne zmohla a odebrala mi sílu. A najednou jsem to pochopila… najednou jsem to poznala….

Jak mohu chtít něco, co už se stalo mnohem dřív, jen jsem si to neuvědomila.

 Jsem mrtvá…

Zemřela jsem a ani jsem si toho nevšimla. Jsem mrtvá nejspíš už dávno, jen o tom vím až teď.

Až dnes si to uvědomuji s naprosto jasným pocitem. Jsem mrtvá… nic necítím. Po celá léta jsem si v sobě budovala obranou zeď, tvrdou pancéřovou slupku proti zlu, zradě, ublížení a bolesti. Byla jsem v tomhle budování opravdu dobrá a snad jen na pár výjimek jsem tu stavbu zastavila a zkusila jsem otevřít dveře.  Špatná volba. O to větší úsilí jsem zas vyvinula k tvorbě obraného štítu. Vytvořila jsem si kolem sebe ochranou tvrdou slupku, skrze kterou nepropustí nic. Ani bolest, ani smutek a ani zlo, ale ani láska, ani upřímný smích od srdce.

Srdce… s poctivou usilovností se stahuje a roztahuje… pumpuje krev do žil. Nutnost k přežívání toho, co ze mne zbylo. Zkusila jsem si ho poslechnout, chtěla jsem slyšet to známé Buch Buch- Buch, Buch, A najednou jsem si to s jasnou hlavou uvědomila.  Prázdnota, otupělost… ticho.  Lhostejnost a nezájem. Bez emocí sleduji dění tohoto světa… bez smutku či lítosti. Lidé si navzájem ubližují, vraždí se… dělají a činí tak po staletí. Není v tom velký rozdíl, jestli se tak dělo ve středověku nebo dnes.

Pro svou vlastní bezpečnost, ochranu sama sebe jsem si vybudovala svou zeď. Dům bez dveří a bez oken… dům kam nesvítí slunce, kde je zima a prázdno. Dům, který se zaplňuje jedinou touhou – touhou zapomenout. Odžívám si den po dni… přežívám hodiny a minuty svého života… počítám vteřiny a postrkuji čas vpřed, abych to měla co nejrychleji za sebou… aby to bolelo co nejméně… Špínu tohoto světa, hnus a odporné doteky bez lásky, úsměvy falešných masek splachuji proudem vody a zalévám alkoholem až k otupění vnímání, které si tělo vytváří nervovými centry. Proplétají se celým tělem a jejich trhavé záškuby občas proniknou až do nitra. Do tmy… zablesknou a zhasnou… umírají v mrtvém těle.  Byly doby, kdy jsem se opíjela, abych mohla plakat… abych byla schopná pustit emoce na povrch a nechat je odtéci proudem slz… byla to bolest ve mně, kterou jsem se naučila odmalinka skrývat… ne, emoce se u nás opravdu nenosily. Byly tvrdě trestány řemenem… Tak jsem si svou radost, bolest, lásku i smutek udusila v sobě. A jinak to ani neumím, nikdo mne to nenaučil. A dnes už není síly, která by mne přesvědčila o opaku. Tolik jsem toužila… kdy to bylo? Dávno, bože je to tak dávno, že jsem už zapomněla jak to vlastně chutná…a bylo to někdy? Opravdu jsem někdy poznala lásku ve své jasné a pravé podobě? Nebyla to jen slastná touha, chemie těla, která vždy vyústila k tomu jednomu?

Prožila jsem tolik stavů zamilování… snad milování, dalo-li se tomu tak říkat, že mi najednou splývají v jednu celistvou vzpomínku…vypadá jako obrovská koule z mlhy, z cárů pavučin… valí se za mnou jako neforemná hrouda chuchvalců. Zkouším z ní vytahovat jednotlivé kusy a vybavit si obraz a je snad pokaždé stejný… na začátku… ten stav… ten pocit. Zamilovanost… touha a síla, kterou dává… ta naděje…  ten uklidňující stav, že se to děje a že nejsem lhostejná. Pocit opory, blízkosti, dotek a víra, že tohle přetrvá. Touha být první na světě právě teď a pro něj… sladké opojení. Připomíná to horké léto, pouť se spoustou stánků, třpytících se barevností a lákavými pozlátky, ze kterých se line sladká táhlá vůně pražených mandlí a cukrové vaty. V tom šíleném horku a záplavě lidí, přemíry hluku mi tenhle stav zvedá žaludek… máš na to chuť, takovou až se ti točí hlava a jakmile ochutnáš, nasytíš se, odcházíš… zbyla jen sladká pachuť v ústech a špatně od žaludku. To je přesné… jarmarečné sladké opojení. Stejně tak bláznivé a mámivé. Říkám si, že už nikdy, nikdy tohle nechci zažít, protože ty konce jsou bolestné a otupují stále víc a víc. Pochopila jsem, že tohle už pro mne není… nejsem tou první na světě pro nikoho a nemyslím, že se to někdy změní. Už ani nedoufám. Ale tenkrát, tenkrát, už je to dávno jsem to chtěla… lásku, zamilovanost a vztah. Být tou jedinou… směšné. Kolik a kolikrát jsem se obětovala, odevzdala a zcela vyčerpala… až nezbylo nic, co by stálo za to dávat. A dnes? Vztah co prožívám… zvláštní. Bez špetky citu, romantiky…čistý sex. A přesto. Chvilka potěšení. Nemusím se vydávat a ani dávat. Bere si sám… jsem mu lhostejná a jasně ode mne vyžaduje totéž. Víme oba, o co jde. Nic co by nespláchl proud horké vody. A s každým dalším setkáním se ve mně prohlubuje jistota odumřelosti a prázdnoty.  Na počátku jsem cítila hnus, sama ze sebe, pocit děvky na píchání… ale kdo koho vlastně píchá? On mne, nebo já jeho? A přece je to něco, čeho se nechci vzdát. Je to jako droga. Spaluje a vysává mne a přesto si pro ni zas a znova jdu. Chci ji… chci to. Najednou jasně vím, že tohle je to, co mělo být poslední kapkou k mé smrti. Dnes tedy již vím, že jsem mrtvá. Ještě ne oficielně… ještě ne hned teď a tady…jen uvnitř. Setrvávám ve svém vyměřeném času. A vše ostatní nahradí :

Masky tváří…

Kolik tváří vytváří nám tvář?

Snad sejmula jsem svatozář

A do nastalé tmy a ticha

Těžce dýchá lhář

Stojíce na prahu prázdnoty

Po špičkách vchází

Maska tváří

 

Kapkou k mé smrti…. Později a snad právě proto najednou vnímám, že není tak marné umřít.  Kapka k mé smrti snad byla ta poslední, ale také tím odevřela něco, co lze pochopit snad jen ve chvíli, kdy zemřeme… Otevřený prostor proto, abychom se mohli zrodit. Kapka smrti se může pozvolna proměnit v kapku zrození…

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem