Úplně promáčených padesát odstínů zelené.
Lilo tak poctivě, že by každý normální člověk utíkal domů. Ale my? Ty ses jen usmála tím svým typickým „jo, jdeme na to“ výrazem. A bez jediného zaváhání jsi vlezla do vody a tvářila ses, jako by to byl ten nejpřirozenější nápad na světě. Protože horké léto je přece jen pro maminy s děckama. A víš co? Byl.
Protože právě tohle krásné bláznovství dělá ty nejlepší vzpomínky. Včerejšek měl být slunečný, krásných 25 C a ideální na koupačku a focení…
Ale měl barvu deště a snad všech padesát odstínů zelené, prostě kouzlo okamžiku a s deštníkem. Byl plný radosti, energie, pohody a focení… a protože to bych nebyla já, tak jsem do té vody šla s Tebou. Pavlíno, děkuju. Za to, že jsi tak nádherně střelená. Že se nebojíš zmoknout, ušpinit se, ani skočit do vody, když to dává smysl příběhu.
Miluju tvoji důvěru. Tvoji odvahu. Tvoji ochotu vystoupit z komfortní zóny, aniž bys o tom vůbec přemýšlela. Díky tobě nevznikají jen fotky. Vznikají příběhy. Skutečné, syrové, plné emocí, smíchu a okamžiků, které se nedají naplánovat — jen žít.
