Když si píšu » Pohled z okna…
Josefína E

Vzpomínání na chvíle, které ve mě přetrvaly do dnes....

zasněžená cesta, závěje sněhu všude kolem a z nebe se hustě sype sníh, jakoby ho bylo pořád málo. Sedím u okna a nedočkavě sleduji cestu k domu. V kuchyni je teplo a ticho, ozývá se jen tikot starých hodin a bublání polévky, kterou babička vaří dědovi k obědu. Na lavici se líně rozvaluje kocour a přede si svou uspávačku do ticha. Vrzne židle, babička Nina se zvedne od těsta na lívance a jde ke kamnům, zas ji bolí noha a tak se vzdychnutím se pomalu ohýbá a přikládá do kamen další polínka, aby oheň nevyhasl. Plamínky na chvilku oranžově ozáří babiččinu tvář a polínka zapraskají v ohni. Je v tom odlesku krásná, jako plamínková víla. Oči se jí zatřpytí, a když se usměje, má ve tváři ďolíčky.

Dívám se z okna na strom, letitá bříza sklání své tenké větve pod tíhou sněhu a v zavěšeném krmítku se krčí sýkorky a vyzobávají si svou porci zrníček. Nemohu se dočkat, až děda přijde. Jistě mi zas něco dobrého přinese. Vždy má po kapsách nějaké mlsnoty. Někdy větrové bonbony, co po nich mám v puse vítr anebo špalíček tureckého medu. A jindy zas slunečnicová semínka z léta. Ráda si vzpomenu na ty obrovské koláče slunečnic, jak se skláněly až k plotu a jak jsem je s babičkou vyloupávala ven.

Těším se, vždy jsem zvědavá co má v brašně. A v tu chvíli ho již vidím, jak si kráčí po silnici…vypadá tak trochu jako sněhulák. Beranici má vraženou hluboko do čela, kolem krku tlustou vlněnou šálu, kterou má přetaženou až k nosu a na sobě obrovskou pošťáckou pelerínu a napříč přes rameno velkou koženou brašnu…tajemnou brašnu. Vždy mě láká do ní nahlédnout, ale vím, že nesmím, dokud děda nedovolí. Má v ní samé poštovní tajemství. Mám ráda tuhle brašnu, její vůni, vůni pošťáckého lepidla, dědu zasypaného sněhem, vůni bylinek a dobrot, které vaří babička.

Mám ráda tyhle chvíle.

A to už je tu děda.  Sněhové vločky na něm bleskurychle v horku kuchyně tají a to, co se ještě před chvilkou zdálo být bílým chmýřím, se rázem mění v kapičky vody. Děda svléká pelerínu, pověsí ji ke kamnům a ta se v odrážejícím světle lampy třpytí, jakoby byla posázena diamanty. Běžím k brašně, děda, který stojí u kamen a zahřívá si prokřehlé ruce, se směje a říká „ dnes mi to můžeš pomoc porovnat, dnes mám zmrzlé ruce a sám na to nestačím…“ a já s neskutečnou radostí vyndávám z brašny všechny noviny a pohlednice, a taky tajemné obálky, beru je do rukou jednu po druhé. Jsou zalepené a na každé je adresa. Co v nich asi je, co si v nich asi lidé píšou…blíží se vánoce a obálek a pohlednic je pěkná kupa. Moc ráda je rovnám a třídím, aby děda až si trochu odpočine a vyrazí zas na obchůzku, měl všechny pečlivě za sebou tak, jak lidé bydlí. Beru do ruky pohlednici s rozzářeným vánočním stromkem, budou vánoce. Co asi budu mít pod stromečkem? Přála bych si nové brusle, takové ty opravdové, jako mají krasobruslařky na ledě v televizi. Nebo knížku, ale nejvíc bych chtěla panenku, chodičku, co ji vezmete za ruce a nožky se jí samy postrkují dopředu.

Mezitím si děda dojedl oběd a babička před něj staví hrnek horké kávy, zavoněla po celé kuchyni. Babička ji vždy semele na starém mlýnku a dá ji dědovy do jeho oblíbené sklenky na kávu a já už rychle pokládám tajemnou brašnu a jdu k dědovi škemrat, aby mi dal ochutnat té voňavé černé dobroty. Babička se naoko zlobí, že to není pro malé holky, ale děda se usmívá a odpovídá, že jedna lžička mi nic neudělá. A to už mi babička připravuje do hrnku meltu se smetanou, abych si i já mohla vypít s dědou kávu a přidá na talířek lívance s borůvkovou marmeládou, od které mám vždycky upatlané prsty.

Na lavici se probouzí kocour, líně se protahuje a mlsně se olízne. Chtěl by asi taky něco do misky. A tak i on dostává porci mléka a spokojeně mlaská.

A za oknem se sype sníh, jakoby ho bylo málo….