Když jsem ji fotila, cítila jsem, jak se svět na chvíli zastavil. Ne kvůli světlu. Ne kvůli kompozici. Ale kvůli tomu, co se mezi námi odehrávalo.
Tichá, obrovská důvěra, která se nedá vyslovit nahlas.
Stála přede mnou žena, která během pár dní přijde o to nejintimnější. Žena, která ví, že rakovina si nevybírá. Nevybere si správný čas, správný věk, správnou chvíli. Nevybere si, jestli je člověk připravený. Prostě přijde… a člověk se musí nadechnout, i když to bolí.
A ona se nadechla. A přišla. A dovolila mi být u toho.
Viděla jsem v jejích očích hloubku, kterou člověk získá jen tehdy, když se dotkne vlastní křehkosti. Viděla jsem strach, který se neskrývá, jen se tiše drží někde uvnitř. Viděla jsem sílu, která je tichá. To čekání, které teď žije, není lehké. Je to čekání, které se člověku usadí v duši. Čekání, které se nedá obejít. Čekání, které člověk cítí v každém nádechu.
A já jsem fotila. S rukama, které chtěly být jemné. S očima, které chtěly vidět víc než jen tělo. Srdcem, které se snažilo být oporou.
V každém záběru jsem cítila, že tohle nejsou jen fotografie. Jsou to její svědectví. Její odvaha. Její ženskost. Její přítomnost.
Její tiché, jsem tady a pořád jsem to já.
A já jsem vděčná. Za to, že mi věřila. Za to, že mi dovolila zachytit okamžik, který je hlubší než slova. Za to, že jsem mohla být u něčeho tak lidského, křehkého a silného zároveň.
