Ze starých pohlednic...

Když jsem byla malá, měl dům ve kterém jsem žila krásnou starou půdu. Tam se odkládaly věci, které už nějak nebylo jak využít a jak už to tak bývá, bylo je škoda i vyhodit. Pamatuji se na nádhernou starou truhlu, která měla krásné kování. Když se víko zvedalo, malinko vrzalo a uvnitř to vonělo starým dřevem, papírem a knihami, které v truhle byly uloženy. Tahle truhla byla plná krásných starých pohlednic, knížek a starých školních sešitů. Byla to truhla mého pradědečka, který byl kantor a řídící ve škole na Pleši. On už tu dávno nebyl, ale truhla stála se svými poklady dál na půdě a já se chodívala probírat těmi krásnými pohlednicemi z různých koutů světa. Pradědeček je sbíral.
Kam se po těch letech poděly nevím, ale ráda vzpomínám. Bylo to úžasné, plné atmosféry. Když jsem sedávala na starých zaprášených prknech podlahy, dovnitř dopadalo jen světlo z vykýře a každý pohyb zvedal jemný prach, který ve slunečních paprscích tančil a třpytil se jako by z nebe padaly hvězdy. Vůně starého papíru se mísila s tichem a teplem. Byly to kouzelné a nádherné okamžiky. Milovala jsem ty staré pohlednice a jejich tajuplný původ, obrázky a zdobené písmo. Ráda jsem se jich dotýkala.
Dnes už tohle vše vzal čas, ale mě baví připomínat si tyhle chvíle na půdě a fotografie, které vyfotím upravovat do vzpomínek, které mám na starodávné a krásné pohlednice.