Jsem... a opravdu jsem?

Můj život se odvíjí ve všednosti dní, plyne bez větší či menší radosti a já si více a více uvědomuji únavu. Padá mi na víčka očí, ukazuje se na kůži rukou, mé tělo je otupělé prací a já jen vím, že každé ráno musím vstát, musím jít, musím se postarat…
Jsem a nejsem zároveň. Mám pocit, že i touhy otupěli a schovávají se v mém nitru hluboko. Hluboko dole, kde se na každou jednu touhu hromadí vrstvy prachu, každodenního balastu.
Chybí mi katarze. Chuť ke změně. Jsem unavená.
Můj život se podobá stavu, který je před bouřkou… dusno, tma a nechuť k čemukoli. Chybí mi záblesk, výboj, který by mi dodal tu správnou energii a donutil roztáhnout křídla a letět, tančit, vysoko k nebi. Dotknout se křídly oblaků a vznášet se v proudech větru. Vyletět ke hvězdám, kde žádné tajné přání nezůstane nesplněno…
Chybí mi moje já. Já. Nesobecky vyzdvihnuté já mého ženství, mé touhy, mé radosti. Já, které by tančilo a šplhalo k výškám a nemuselo se bát pádu.
Chybím si… jsem a nejsem tady.

První přišlo vědomí. Uvědomění si, že JSEM. Že JÁ není vůbec málo. Pak zvednutí hlavy a pohled na sebe sama. Pochopení. Víra, že to, co se děje nemusím být ani já a ani to prožívat. Tak přišel první drobný krůček. Krok k sobě samé a pak, pomalu a opatrně tančím a najednou jsem ve víru života až se mi zatočila hlava. Ještě občas se mi podlomí nohy v kolenou, ale já vím, že to nic není. Neztrácím touhu a vím, kam chci jít, ne, chci běžet. Ne, já chci dotančit, vysoko…

a tam je můj příběh… Jsem a už to vím.