Je jedno | Kouzlo fotografie - Josefína E. Součková

Zapomněla, že má křídla,
a k čemu že to vlastně jsou.
Zapomněla, kde se snídá,
že na stole leží toust.

Zapomněla, že má tátu,
neví, kde teď s mámou vlastně jsou.
Je to tak dávno, co si byli blízko,
někdy je těžký si vzpomenout.

Viděla toho tolik, víc než měla,
ani to nebolí, všechno zapomněla.
Jenom rozpíjí se dny.
Měsíce jak týden, rána má v noci,
černé je bílé, dýchá vůbec do plic?
Tak nějak rozbíjí se sny.

Vždycky chtěla jiný jméno,
a k čemu že ho vlastně má.
Přece růže pod jiným jménem
bude stejně voňavá.

Chtěla by si věřit víc,
a svý strachy dobře znát.
Umět si vybrat, na jakou stranu
se jako první podívat.

Na všechno, co zbylo, co nebylo zlomené,
až se k sobě vrátí, na všechno si vzpomene.
Bude celá nová.
Měsíc je zas měsíc, bílá je bílá,
Dýchá zase do plic, je jedno, jaká byla.

Je jedno, jaká byla.
Je jedno, jaká byla.

JE JEDNO JAKÁ BYLA...