ROMAN

" Jestli umřu v autě neplačte...protože já se v tu chvíli usmíval "

Život. Rozmanitost každé vteřiny. To je život.

Vstáváte a těšíte se z věcí kolem sebe. Je ráno. Takové, jako mnoho rán před tím. Usmívám se a mám radost, protože klouček přede mnou mi věnuje ten nejkrásnější úsměv, jaký si jen můžu přát. Je ráno a vše začíná. Ne… nemyslím na nic, co bylo, mohlo by být. Nemyslím na nic špatného… ale život. On je tu se vším tím, co k němu patří.

Zazvoní telefon a už už chci své dceři říct, že se chystáme a za chvíli s maličkým pojedeme, ale než se stihnu nadechnout, slyším její slova.

“ Mámo… Mirky Roman je mrtvej…“

Najednou je kolem mne ticho. Příšerné ticho, neslyším nic a svět se přebarvil do černobíla. Najednou mi je zima a ruce se třesou. Nechápavě zírám do prázdna, do ztracena a nechápu slova, která ke mně doléhají. „on se zabil dneska v noci, v autě…“ Slyším ji plakat a stále si neumím srovnat v hlavě, co se stalo. Odložím telefon a nemůžu udržet slzy. Najednou vnímám důvěrně známý pocit, chvíle, které jsem už zažila. Ticho, vteřina zastavení a zmatek, chaos sama v sobě. Před očima se mi objeví vzpomínka. Kluk na vozíku. Neuvěřitelně modré oči, šibalský úsměv a jeho pozdrav. Roman. Přítel kamarádky Mirky. Oba pozvala dcera na svou svatbu… Oba mají stejnou barvu vlasů… tmavě růžovou a oba vybočují z normálu. Oba mě zaujali nejen tím, jak chtějí být jiní, ale tím jací spolu jsou. Od prvního okamžiku jsem věděla, že je chci fotit. Že chci Romanovo příběh…

O nějaký čas později jsme se i u focení sešli. A já zas měla ty dva před očima a vnímala jsem tu zamilovanost, která z nich vyzařovala. Radost z toho, že jsou a jsou spolu. Jen oni dva. Ta propojenost duší, jemná jiskřivá energie mezi nimi.
A stejně jako z nich vyzařovala báječná energie, tak i tak báječně se fotilo a ten moment, kdy mi Mirka prozradila, že je těhotná, ten celou atmosféru najednou ještě více prozářilo. Tak bylo jasné, že se bude fotit ještě jednou.
A fotilo a i když už byl listopad a byla zima, bylo to bezvadné focení maminky Mirky a tatínka Romana.

 

Myšlenky mi běželi hlavou ještě dlouho. Vzpomínky, chtěla jsem Romanovo příběh, kluka, který se pral se životem tak, jak nejlíp to dokázal. Kluka, který jen svým pohledem blankytně modrých očí uměl člověku zvednout náladu a dát vědomí, o čem ten život je.  Jaké malichernosti občas řešíme.

A najednou je tu ticho. Roman odešel a jak jsem ho stihla poznat, tak by mě odpálil ironickou poznámkou, že neodešel. Že odjel, protože už osm let nechodí. Odjel… odjel ve svém autě, které měl tolik rád. Odjel, aniž by mohl vidět svého syna, pochovat si ho. Odjel a já jen doufám, že na ně dohlíží. Tam shora. Protože malý Románek jej bude potřebovat.

Příběh jsem nestihla, ale i za těch několik chvil, které jsem mohla Romana poznat stálo za to. Dokázal se vrýt pod kůži a zanechat tam stopu kluka s úsměvem, zářivýma očima a růžovou patkou… Kluka, který neprohrál.

 

Je asi mnoho slov, které by dnes Mirka chtěla říct a ještě i mnoho slov, které by mohla říct malému Románkovi... a tak, když jsem s Mirkou mluvila o Romanovi, zachytila jsem alespoň okamžik z jejích pocitů...

" Roman... jen on a jen já! 
Když myslím na Romana, derou se mi do očí slzy, ale na tváři se rýsuje i malý úsměv. Byl to totiž člověk, který mi zanechal obrovskou stopu 
v srdci. S ním byl život nedokonale dokonalý. Roman byl jedním slovem osobnost.
Nikdy jsem se nesetkala s hendikepovaným člověkem osobně. Vždy jsem měla cit pro lidi, kteří v životě nedopadli tak jak si představovali. 
Vzbuzovali ve mě lítost. U Romana tomu bylo jinak. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ho poznala. Člověka, který měl obrovskou radost a chuť 
do života, nebál se riskovat i přes to, že byl až do konce života upoután na invalidní vozík. Člověk, který nepotřeboval lítost od ostatních. 
Chtěl, aby byl brán a respektován sejně jako každý jiný. Těmto lidem se změní život a začíná nový, kde se vše učí znovu. Spousta z nich svůj 
boj vzdá. Ale Roman ne.
Roman měl veliké srdce na tom správném místě. Naučil mě smát se, nebát se nových věcí a hlavně užít si každý den tak, jako by byl 
poslední. Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Když jsem se na něj dívala, koukal na mě svýma nádherně modrýma očima,ze kterých byla 
vidět dobrota,ale i šibalství. Naprosto jsem zbožňovala jeho přístup k životu. Jak se dokázal bavit a vše viděl krásnější než my všichni okolo. 
Když jsem byla s ním všechny problémy zmizely, prostě přestaly existovat. Měla jsem pocit,že čas neexistuje. Mám vše po čem jsem kdy
toužila. Že mám všechno na světě. Náš společný život byla překrásná souhra dvou lidí, kteří se navzájem respektovali, 
milovali a stáli při sobě ve špatných i v těch radostných okamžicíh. Nikdy jsem nezažila tak silné pouto jako mezi Romanem a mnou.
To, že byl na invalidním vozíku jsem neviděla jako překážku. Starala jsem se o něj s láskou a péčí tak, jako se on naoplátku staral o mě.
Obdivovala jsem, že ikdyž byl od prsou dolů ochrnutý a částečně i v rukou,snažil se být samostatný a ve spoustě věcech se mu to i dařilo.
Pak přišel, ten nejradostnější okamžik. Den kdy jsem zjistila, že čekám miminko, syna. Byla jsem nesmírně šťastná za to, jak se Roman 
k této situaci postavil. Cítila jsem velikou hrdost, když člověk jako on, člověk na vozíku, se chtěl o svou rodinu postarat. 
Z naší velké lásky tak vzniklo to nejkrásnější. Moc jsme se na příchod miminka oba těšili. 
Oba byli můj život. To nejcenější co jsem mohla v životě získat. Bylo 3 týdny před termínem porodu. Kažou chvíli jsme se připravovali na 
odjezd do porodnice. 
V noci 21.1.2018 mi zazvonil telefon a můj život se obrátil úplně vzhůru nohama. Z druhého konce telefonu jsem uslyšela slova, která nikdo 
slyšet nechce. Slova, na která nikdy v životě nezapomenu. Byla to Romanovo maminka. Řekla mi: ,,Miruško, Roman měl autonehodu a bohužel zemřel.,,
Zachvátil mě pláč a ten nepřestával a nepřestával. V hlavě se mi honilo tolik věcí co jsem s ním ještě chtěla zažít, slov, co jsem mu 
chtěla říct a hlavně to, že nikdy svého synka už neuvidí. Najednou jsem v sobě pocítila prázdnotu. Odešel člověk, který byl mou životní láskou.
Sen o úplné šťastné rodině se náhle rozplynul. Nedokázala jsem se smířit s tím, že už nikdy neucítím jeho vůni, jeho něžné dotyky a polibky.
Že už nikdy neuvidím jeho úsměv. Najednou jsem byla úplně sama. Když z našeho života odejde milovaná osoba, vyplní náš život jen smutek, 
pláč a deprese. I u mě to tak bylo. Nebyl den, kdy když si na něj vzpomenu, bych pro něj neplakala. 
Teď, když už je na světe malý Románek se mi aspoň vrátila radost do života. Dávám mu všechnu lásku. Roman by byl na mě pyšný,že to zvládám 
i bez něj a hlavně by byl pyšný na svého synka. Přál by si, abych ho vychovala s laskavostí, dobrotou k lidem, co si jí zaslouží a 
hlavně odvážností v srdci. Když se na malého Románka dívám, dívají se na mě stejně modré a hodné oči. Jsem ráda, že mi tu na tom světě zůstalo
po Romanovi to nejcennější v podobě malého Románka. Někteří to štěstí nemají. 
Roman i nadále zůstává v mém srdci napořád. Byl to ten nejšťastnější rok a půl mého života. Naše láska zůstane věčná.   Mirka "