Můžete milovat krásnou tvář člověka, můžete milovat i jeho srdce. Můžete být milováni různým způsobem… ale přesto nejvíc pro mne v životě vždy budou ruce… ruka hladí, hřeje, drží… ruka může dávat, ale i brát… Skrze ruce můžeme vnímat sílu propojení, teplo dlaní, energii druhého člověka.
Když si vzpomenu na ruce mého dědy vybaví se mi jemné vrásčité ruce, kde přes křehkou kůži se rýsují vystouplé žíly. Jsou to ruce, které celý život pracovaly. Ruce, které hladily, dlaně, kam se vetknul celý život, dlouhých 95 let. Děda odešel, ale život mi dal muže, kterého když děda poznal, řekl jen… „Teď už mohu v klidu umřít, jsi v dobrých rukou“.
A měl pravdu. Ruce tohoto člověka jsou pro mne tím, co dělá můj život, tím, co mi dává ochranu a podporu. Ruce, co hřejí a zahřívají, uklidňují duši, když je zmatená a podpírají, když to třeba nejde tak, jak bych chtěla.