Krásný dotek do mlhavého rána…

To ráno jsem vstala brzy a byla jsem ráda za chvilku času navíc. Potřebovala jsem dokončit a odeslat svatební foto knihu své dcery a chyběl mi do ní vložit ještě jeden citát. Nechtělo se mi pátrat na netu a tak jsem sáhla po malé knížečce v sametové vazbě do knihovny. Rozevřela jsem ji a… vypadla na mne fotografie. Stará maličko poničená, ale přesto pořád krásná. V tu samou chvíli mi vyhrkly slzy do očí….

Vrátím se zpátky… o mnoho let zpátky. Do doby, kdy se mi narodilo první dítě. V té době mi moje babička Nina věnovala spoustu věcí, které bych mohla do své domácnosti potřebovat. Také starou knihu z roku 1947, která byla určena pro hospodyňky do domácnosti… Babička to myslela jako vtip, protože tam byly opravdu rady až úsměvné vzhledem k tomu, že se psal rok 1989. Knihu jsem si schovala a také fotografii, která v ní byla. Fotografie mé babičky Niny, kde je vyfocena ještě jako mladá dívka někdy v období, kdy žila  na Ukrajině. Fotografie mě provázela životem a přes různá stěhování se někde vytratila. Moc mě to mrzelo, vzpomínala jsem na tuhle fotografii opravdu hodně. Zvlášť poslední dny, kdy má dcera čeká miminko a kdy se ona tolik podobá babičce Nině… a dnes ráno na mne tahle fotografie vypadla z malé knížečky, kde jsem ji založila „pro jistotu“ aby se neztratila.

V tu samou chvíli, kdy jsem se dívala do babiččiných očí, jsem si uvědomila to, proč tak miluji fotografování. Malý kousek zažloutlého papírku s obrázkem a kolik vzpomínek se mi vynořilo z podvědomí. Kolik krásných vůní a slov mi proběhlo v tu chvíli hlavou. Babičky měkké ruce, které uměly tak něžně hladit. Hlas, kterým mě volala, najednou se mi vybavilo i cvakání jehlic o sebe, když jsem sedávala vedle ní a ona pletla ponožky. Vůně jahod a pampelišek. Objal mne nepopsatelný pocit něhy, bezpečí a lásky… takový, jaký mi babička celý svůj život dávala.

To je síla fotografie. Vzpomínky, láska, něha a útulno v duši. To vše může způsobit jeden obrázek. Obrázek, jehož stáří odhaduji na téměř 80 let.

 A tak jsem si otevřela krabici plnou starých fotografií. Fotografií, které fotil můj otec. A zas a znovu jsem si uvědomila, jak moc se mě fotografování dotýkalo už od narození a kolik mi i dnes fotografie dává. A mám radost, protože vím proč… vím, proč to dělám, proč miluji fotografii. A jsem také šťastná, že mohu své dceři ukázat babičku Ninu z doby, kdy byla v podobném věku jako je ona dnes a mohla se podívat komu je tak podobná a po kom je tak krásná! Tohle je síla fotografie… 

Josefína E. 

15.5.2017