ŽENA

Občas se odehrají věci, které by člověk nejraději nevpustil do života. Někdy se ten příběh zamotá a je těžký a ještě těžší je, jej rozmotat. Každý se s tím, co ho v životě potká musí nějak poprat sám. I když má kolem sebe milující lidi, i když má nabídnutou pomoc, tak nebo tak je to jen on sám, kdo celou tu tíhu ponese. Každý se vyrovnává jinak… a někdy stačí jen dotek, jemné mávnutí motýlích křídel. Jemný stisk závěrky fotoaparátu… i tak se dá vyjádřit mlčky pocit, odhalení života, stačí na chvíli odhodit slupku nasazeného úsměvu, pohody. Odhodit vše a nechat se až na kůži obejmout pocitem, kdy zažíváme pomalu a po krůčkách pocity volnosti, křehkosti a sami sebe. Jsme tu, abychom byli. Jsme tu pro sebe a pro ty, které jsme si vybrali na cestu životem. Sbíráme sílu a vykročíme do života, překonávat překážky, ale teď… ještě na chvilku… jsme tu, nazí, zranitelní, křehcí a uvědomujeme si vše.

„I něco tak malého jako třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun třeba i někde na druhé polovině světa“

Každá je jiná a každá z nás něco jiného prožívá nebo prožila. Je v podstatě jedno, jestli je hubená, nebo silná, jestli to nebo ono na jejím těle třeba není úplně dokonalé.
Ale je to ONA. Ona, která má svou duši… a každá si v té své duši nese něco jiného. To co jí dělá šťastnou, to co ji naplňuje.
Každá má svou energii, každá má své bolístky a nebo naopak radosti.
Žena… ta, která touží, ta, která má svou křehkost, ale i sílu, ta, která si ve svém nitru, v hloubi duše přeje obejmutí.

Žena... Série fotografií, která bude postupně vznikat, je hlavně o tom, co dělá kterou ženu šťastnou. Kam a k čemu utíká v tom svém světě, aby načerpala energii.

Tak jako se i v životě vše vyvíjí a utváří, tak i tady bude postupně vznikat galerie fotografií různých žen, které se nebojí ukázat svůj vnitřní svět...
A já jim za to děkuji. Děkuji za důvěru a děkuji za to, že dokázali odhalit nejenom tělo, ale i svou duši.