Zrcadlo duše

Kdysi dávno, pod mlhou zahalenými horami, bylo jezero. V jeho středu visel rám, bez skla, bez obrazu, bez života. Říkalo se mu Zrcadlo duše. Nikdo přesně nevěděl, co se stalo se skutečným zrcadlem, ale místní šeptali, že se roztříštilo v okamžiku bolesti.

V každém z nás je duše, která sebou nese ticho i bouři. Někdy duši plnou popraskaných linií a někdy třpyt a lesk radosti, která je až bolestivě krásná. Občas staneme před rámem a uvědomíme si čas, čas změn a čas nutnosti udělat krok dopředu… projít skrze rám zrcadla, nahlédnout do své duše. Možná uvnitř rámu na poprvé neuvidíme nic. Není tam světlo, ani stín. 

Je to příběh, kde je ONA. Jen ona a její vlastní duše, rozbitá na střepy. Každý střep odrážel vzpomínku: ztracenou lásku, slova, která jí kdysi zlomila, ticho, které ji objímalo příliš těsně. A přesto každý střep zářil neuvěřitelnou něhou. Někdy to je černá duše smutku. Jemná, téměř průsvitná bytost, utkaná ze vzpomínek a bolesti. Byla střípkem všech rozbitých zrcadel, kterými prošla. Každý její pohyb byl melancholickou melodií nevyřčených slov. Byla tichá jako sníh na hřbitově snů. Záblesk vzpomínek, sevřených rtů v bolesti a utrpení. Ale byla tam i bílá, stříbřitá vzpomínka. Její úsměv měl chuť rána, její kroky voněly po levanduli a světlu. Nosila radost, ne jako štít, ale jako ozvěnu něčeho hlubšího. Viděla krásu tam, kde ji ostatní přehlíželi. 

A tak ONA se procházela tichounce ve své duši, ve všech zákoutích, v kapkách slz a smutku a v zvoncích třpytivého smíchu. A tak se procházíme ve svých duších skrze sebe, skrze průsvitnou temnotu a zářivou jedinečnost. V krajině plné bolestí a ticha. Tam, kde duše spí v šerých zákoutích. Dotýkala se střepů a šeptala jim jména. Vyprávěla jim příběhy, vdechovala jim barvy, kterým věřila, že jednou patřily světlu. Ticho začalo znít jinak. Na některé střepy padlo světlo. A jeden z nich ukázal, že se někdy jen ztratíme v ozvěně času. Duše se neuzavřela. Propojila se. Naučila se přijímat a uzdravovat svou bolest, neučila se vnímat svou touhu, své bytí, své já a věděla, že už nikdy se nevrátí do rámu nicoty. Někdy je rám prázdný, protože čeká právě na nás. Abychom sebrali střepy svého JÁ, prošli jím… a našli někoho, kdo je nevyléčí, ale obejme, kdo jim dá světlo.