Když budu vzpomínat na první setkání s Petrou, vybaví se mi dvě oči jako čokoládové bonbóny, úsměv a černé , dlouhé, rozevláté vlasy... a hned vzápětí si uvědomíte obrovskou energii, která z této ženy sálá. Je jako indiánka, která poběží bosá loukou, která cválá po pastvinách na koni.
K Petře jsem se začala vracet a víc a víc jsem si uvědomovala tu energii, kterou si tam odtud odvážím...
Tak nějak začal příběh Petry. Na začátku nás spojila fotografie, protože Vikinka, která je celá po mamince a jen dlouhé kudrnaté vlásky má jako sluneční paprsky a oči jako oblohu, se moc ráda fotí. Viktorka je nádherná a a focení nás baví všechny. Ji, mě a maminku Petru ještě víc.
Tak jsem poznala dvě krásná stvoření a příběh se začal odvíjet...
Vše má svůj čas a vše má své místo. I v srdci si musíme to své místo najít a tak jsme si s Petrou ta svá srdce pomaličku začali otevírat a já jsem si uvědomila proč nás osud svedl dohromady. Nebyly to jen fotografie a láska k přírodě...
Když mi Petra svěřila, že má zažádáno o dítě do pěstounské péče, nijak mě to nepřekvapilo. Ona taková prostě je. Má svou dceru, miluje ji jako nic jiného na světě, ale proč nedat šanci někomu, kdo tohle vše nemá. Zažádala si a čas běžel. Za nějakou dobu už ani moc nepočítala s tím, že se někdo ozve a že by nějaký ten človíček do jejího srdce přibyl. Až jednou... a najednou stála před rozhodnutím vzít si do péče holčičky hned dvě. Moc dlouho se nerozmýšlela a dřív než dostala fotku dětí, řekla ano. A já dostala úžasnou možnost tohle vše sdílet s ní. Jet s ní na první návštěvu... vidět porpvé holky i Petru spolu. Bylo to dojemné a zároveň jsem si uvědomila, jak křehká pouta jsou v lidském životě...
Mám obrovské štěstí, že jsem se mohla dotknout srdcem
První cesta do Prahy s Petrou byla zážitek. Po hodině na dálnici, jsme si na jedné benzínce dali kafe. Sluníčko svítilo, Petra se třepotala nervozitou jako malý motýl a já si jen uvědomovala čeho se stávám součástí. Bylo to jedinečné a neopakovatelné. Do dětského domova šla Petra s plným košíčkem dárků a fotek malé Viktorky, koníků a zvířátek ze statku sama. Sluníčko zářilo, bylo teplo a já si vzala brašnu s foťákem a přemýšlela jsem kam jít. Nejblíže klidné místo takhle po ránu byl nedaleký park a tak jsem došla, sedla na lavičku a přemýšlela co dělat. V tu samou chvíli se rozezvonil telefon a Petra naprosto dojatá mi říká, že má holčičky venku, na hřišti. Cesta zpět na hřiště, hlava plná myšlenek... a najednou se přede mnou na silnici vynořila Petra, vlasy rozevláté, oči rozzářené a v každé ruce jednu rozesmátou holčičku. V tu samou chvíli jsem měla slzy v očích a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela...
Začala jsem fotit... a když už jsem přišla blíž, představila jsem se holčičkám... Ahoj, já jsem Josefína... a holky na mě vykulily obrovské oči, každá jako dva kousky čokolády... naprosto stejné krásné oči jako má Petra. Byl to zážitek. Spousta spousta emocí!
