Cesty srdcí

Když budu vzpomínat na první setkání s Petrou, vybaví se mi dvě oči jako čokoládové bonbóny, úsměv a černé , dlouhé, rozevláté vlasy... a hned vzápětí si uvědomíte obrovskou energii, která z této ženy sálá. Je jako indiánka, která poběží bosá loukou, která cválá po pastvinách na koni.
K Petře jsem se začala vracet a víc a víc jsem si uvědomovala tu energii, kterou si tam odtud odvážím...

Tak nějak začal příběh Petry. Na začátku nás spojila fotografie, protože Vikinka, která je celá po mamince a jen dlouhé kudrnaté vlásky má jako sluneční paprsky a oči jako oblohu, se moc ráda fotí. Viktorka je nádherná a a focení nás baví všechny. Ji, mě a maminku Petru ještě víc.

Tak jsem poznala dvě krásná stvoření a příběh se začal odvíjet...

Vše má svůj čas a vše má své místo. I v srdci si musíme to své místo najít a tak jsme si s Petrou ta svá srdce pomaličku začali otevírat a já jsem si uvědomila proč nás osud svedl dohromady. Nebyly to jen fotografie a láska k přírodě...

Když mi Petra svěřila, že má zažádáno o dítě do pěstounské péče, nijak mě to nepřekvapilo. Ona taková prostě je. Má svou dceru, miluje ji jako nic jiného na světě, ale proč nedat šanci někomu, kdo tohle vše nemá. Zažádala si a čas běžel. Za nějakou dobu už ani moc nepočítala s tím, že se někdo ozve a že by nějaký ten človíček do jejího srdce přibyl. Až jednou... a najednou stála před rozhodnutím vzít si do péče holčičky hned dvě. Moc dlouho se nerozmýšlela a dřív než dostala fotku dětí, řekla ano. A já dostala úžasnou možnost tohle vše sdílet s ní. Jet s ní na první návštěvu... vidět porpvé holky i Petru spolu. Bylo to dojemné a zároveň jsem si uvědomila, jak křehká pouta jsou v lidském životě...

Mám obrovské štěstí, že jsem se mohla dotknout srdcem 

První cesta do Prahy s Petrou byla zážitek. Po hodině na dálnici, jsme si na jedné benzínce dali kafe. Sluníčko svítilo, Petra se třepotala nervozitou jako malý motýl a já si jen uvědomovala čeho se stávám součástí. Bylo to jedinečné a neopakovatelné. Do dětského domova šla Petra s plným košíčkem dárků a fotek malé Viktorky, koníků a zvířátek ze statku sama. Sluníčko zářilo, bylo teplo a já si vzala brašnu s foťákem a přemýšlela jsem kam jít. Nejblíže klidné místo takhle po ránu byl nedaleký park a tak jsem došla, sedla na lavičku a přemýšlela co dělat. V tu samou chvíli se rozezvonil telefon a Petra naprosto dojatá mi říká, že má holčičky venku, na hřišti. Cesta zpět na hřiště, hlava plná myšlenek... a najednou se přede mnou na silnici vynořila Petra, vlasy rozevláté, oči rozzářené a v každé ruce jednu rozesmátou holčičku. V tu samou chvíli jsem měla slzy v očích a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela...
Začala jsem fotit... a když už jsem přišla blíž, představila jsem se holčičkám... Ahoj, já jsem Josefína... a holky na mě vykulily obrovské oči, každá jako dva kousky čokolády... naprosto stejné krásné oči jako má Petra. Byl to zážitek. Spousta spousta emocí!


A tak se odvíjí příběh cesty srdcí... Srdcí, která potřebují lásku a která dostala šanci prožít svůj život tak, jako většina dětí. Srdce dostala svou mámu, radost a úsměv. Za očima plných jiskřiček se skrývá spousta tajemství a i za úsměvem plným radosti je nejedna slza. A není jednoduché přijmout to vše, jen tak. Každá zkušenost se vepíše i do malé dětské duše a není snadné vše změnit. A ani Petra nemá kouzelný proutek, který by to jedním mávnutím změnil. Má jen obrovskou dávku trpělivosti a ještě více lásky.


 

Každý den je jiný

... ano.Každý den je jiný a každý den se děje spousta věcí. Holčičky si Petra přivezla domů, na statek ke své dcerce Viktorce, ke koním, pejskům a kočičkám. Každý den je jiný a každý den se pro holčičky děje něco nového. Sbírají zkušenosti, učí se novým věcem, třeba jako je ježdění na koni. Učí se novému režimu a zvykům a stejně tak, jako Jesika a Vaneska, tak i Petra s Viktorií se musí každý den učit a přizpůsobovat holkám. Není snadné rozdělit lásku na tři díly. Není snadné pro Viktorku se dělit o vše a hlavně o maminku. Není snadné pro nikoho z nich přijmout najednou tolik dojmů, obratů a změn. A přesto... ač je na Petře občas znát i únava, tak z každého jejích setkání je vidět radost z dalších pokroků. Z toho jak se daří vše zharmonizovat a jak se každý den skládají do té životní skládačky dny, které jsou lepší a lepší.
Z útržků vyprávění se dozvídám o prvních boulích a prvních zkušenostech. První rýma... první bolení v krku. První rozmrzelá nálada... Ale také první radosti, zážitky a první pokroky. 
Měla jsem možnost být i u prvních nákupů, kdy jsme s Petrou pro holky vybírali oblečky a vše 3 x ve stejné barvě... stejný vzhled... pro začátek. A přišlo první společné focení... a holky byli jako tři divoženky... jako by tu byli spolu odjakživa. 

Vše je pro ně poprvé. Rozevláté, bláznivé malé holky se rozeběhnou po louce a já sotva stíhám fotit... Nevím kam se dívat dřív a najednou slyším jask volají na Petru... ne teto, ani Petro, ale mami. Sundala jsem foťák z očí a jen jsem potichu opakovala k Petře to úžasné slovo... mami? Říkají Ti mami? A Petra se jen usmívala, a obě jsme v tu chvíli měli slzy v očích dojetím. Byl to nepopsatelný okamžik, který ve mě zůstane opravdu navždy. 
Od té doby se s každým dnem pro holky odehrávalo něco poprvé. První podzim...

První vánoce...

Příběh je na začátku. První rok uběhl jako voda a odehrálo se tolik změn. Před rokem se Petra vydala polehoučku a po špičkách na cestu k srdcím třech krásných holčiček. Našlapovala s obavou, aby vše zvládla, aby to vše bylo tak, jak má... aby nic nezanedbala a nic nepokazila. Dala krásnou šanci dvěma srdcím, dvěma malým holkám, na které někdo jiný neměl, anebo nechtěl mít čas. Za ten rok se Petra naučila obrovskou fůru věcí, dostala nové zkušenosti, ale také získala nádhernou věc, kterou si jen tak v životě nemůžete najít. Nejen, že může lásku dávat, ale ještě ji trojnásobně dostává a to není jen tak. To není jen tak samo od sebe!